O akademii

Vždy jsem měla ráda tradice, rituály a plánování. Začalo to už na střední, kdy jsem obsesivně-kompulzivní sklony – stlala jsem si určitým způsobem ráno postel, musela se vždy podívat před spaním pod postel, zda tam není nějaký pavouk, překračovala jsem pukliny na chodníku a kanál nebo jsem musela jít do školy tou samou cestou, i když ostatní kamarádky chodily jinudy.

Svou váhu jsem nikdy neřešila. V sedmé třídě jsem si ale uvědomila, že bych mohla být štíhlejší, a tak jsem se začala zajímat o to, co jím a začala pravidelněji cvičit, až se mi podařilo zlepšit svou postavu. Díky tomu se zvýšil i zájem kluků o mě, což mi samozřejmě zvýšilo sebevědomí. To mi ale nestačilo, a tak jsem ubírala jídlo, přidávala cvičení a z hubnutí se stala posedlost. Zvyk každý den běhat a cvičit a zlozvyk přeskakovat jídla skončil anorexií. A co si budeme říkat, pokud jednou člověk anorexií projde, pak už se do konce života jen velmi těžko zbaví.

Naštěstí jsem si sama uvědomila, kam mě hubnutí dostalo, a tak jsem v sobě našla motivaci situaci sama změnit. Postupně jsem si přidávala jídlo, až jsem se dostala na normální zdravou váhu.

Nastoupila jsem na výšku na Fakultu informačních technologií v Brně, VUT, kde jsem zažila asi nejlepší léta. Studium mě bavilo. S tehdejším přítelem jsme na kolejích vařili, sledovali pořady o vaření, chodila jsem s ostatními do menzy, a tak nějak jsem se snažila o normální život. Bohužel během výšky, jsem zkusila několik šílených diet, které mě nakonec dohnaly až k občasným záchvatům bulímie.

Obsesi jídlem a cvičením jsem přetavila v něco užitečného. Založila jsem si blog www.zelenafazolka.cz, kterým chci lidi naučit, že jídlo se nedělí jen na zdravé a nezdravé, že záleží na množství, že pravidelný pohyb svědčí fyzickému i psychickému zdraví. Nic se ale nemá přehánět a člověk by neměl zapomínat ani odpočívat. Našla jsem zálibu pomáhat ostatním a inspirovat je, a tak jsem se rozhodla udělat si kurz instruktora s tím, že ho někdy v budoucnu třeba uplatním.

​

Po získání inženýrského titulu jsem pokračovala dál v doktorském studiu. Bohužel jsem si vybrala dost náročné téma. A co si budeme říkat, výzkum je občas o tom, že lidé něco zkouší a občas to hold nevyjde. A tak se stalo, že za tři roky mého studia jsem nenapsala ani jeden článek. To vedlo až k něčemu, co přijít asi muselo – syndromu vyhoření.

V té době jsem díky „inspiraci“ okolí hledala uvolnění ve sklence vína. Do svých 24 let jsem byla zarytá abstinentka. Kvůli získání zájmu tehdejšího přítele na Erasmu jsem s pitím začala. S klesajícím sebevědomím a rostoucí nejistotou, zda na doktorát vůbec mám, přibývalo i počet skleniček, které jsem během dne vypila. Opět se mi můj zlozvyk vymstil. Ze dne na den jsem musela skončit s pitím a srovnat si život.

Bylo to zatím nejtěžší období, kterým jsem si kdy prošla. Měla jsem neúnosné pocity úzkosti. Musela jsem hledat každý den motivaci vstát a žít dál. Musela jsem dát do kupy a přesvědčit se o tom, že se z toho všeho jednou dostanu. Nějakou dobu jsem užívala antidepresiva, ale ty mi nijak nepomohly. Chodila jsem také na pravidelné psychoterapie, které mi sice trochu pomohly, ale to, co mě z toho všeho skutečné dostalo (kromě mohutné podpory rodiny a přítele), na to jsem přišla sama.

Každý den jsem začínala tím, že jsem si sepsala todo list věcí, které mám ten den udělat. Byl to pro mě jakýsi pocit jistoty v té vší nejistotě, která mě obklopovala. Soustředila jsem se čistě na úkoly, které mám udělat. Todo list mi dával v té době smysl života. Říkal mi, co mám dělat a vedl mě na mé cestě k uzdravení.

​

Od své sestry jsem v té době dostala knížku Zázračné ráno, díky které jsem si vypěstovala ranní rituál, který mi dokonce pomohl těšit se na nové ráno, což bylo pro mě ze začátku něco nereálného. Každé ráno jsem vstala, zapálila jsem si svíčku, uvařila si čaj, přečetla si pár stránek inspirativní knížky, sepsala si todo list, zacvičila si 20 minut jógu a nasnídala se.

Nikdy mě nebavilo číst – ale díky pravidelnému čtení pár stran denně jsem byla schopná přečíst z pár týdnů knížky, díky kterým jsem dokázala změnit svůj život.

Nikdy mě nebavila jóga. Preferovala jsem intenzivní tréninky – ale díky pravidelnému cvičení každý den 20 minut jsem si jógu zamilovala natolik, že teď vedu lekce jógy na fakultě.

Stal se ze mě abstinent, a to díky tomu, že jsem nejprve změnila své přesvědčení o sobě. Dříve jsem si myslela, že bez alkoholu nevydržím ani den. Uvědomila jsem si ale, že alkohol mi přinesl jen negativní emoce a problémy. Sílou vůle to nešlo. I když jsem si řekla, že se alkoholu nedotknu a chvíli jsem to vydržela, byla jsem v podstatě sama proti svému vlastnímu přesvědčení. Potřebovala jsem nejprve změnit své přesvědčení o sobě – řekla jsem si, že jsem abstinent, a podle toho přesvědčení jsem i jednala. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem nepila a znovu jsem se učila, jak se bavit ve společnosti bez alkoholu a usínat únavou, a ne omámením alkoholu. Trvalo to nějakou dobu, ale poměrně rychle jsem se z nejhoršího dá se říct dostala.

Přesně 4 měsíce od mého kolapsu jsem dostala jedinečnou příležitost – byla mi nabídnuta 3 měsíční stáž v Redmontu (USA) v Microsoftu, kde jsem měla pokračovat ve výzkumu, který jsem půl roku předtím započala. Přítel mě podpořil, a tak jsem nabídku přijala, a ještě to léta odjela poprvé do Ameriky. Byla to ta nejlepší zkušenost, kterou jsem v životě zažila. Díky intenzivní spolupráci s šéfem, kterým mě tam měl na starosti, jsem dostala znovu chuť pokračovat ve výzkumu a doktorát dokončit. Jedinou stinnou stránkou bylo to, že jsem nebyla pod dohledem, a tak jsem si opět vypěstovala zlozvyk každý den velmi intenzivně cvičit a přeskakovat jídla a má váha klesla na tu nejnižší váhu, kterou jsem kdy v životě měla.

Ale musím říct, že i z toho jsem se dostala. Po příjezdu domů do ČR jsem začala postupně krok po kroku přidávat na jídle. Jedla jsem nakonec po pár měsících takové množství jídla, které jsem v životě nejedla. Jedla jsem jako člověk, který se uzdravuje z podváhy, a díky podpoře ostatních jsem se z toho nakonec také dostala.

A jak to vypadá s mým životem teď? S přítelem si kupujeme nový byt, zařizujeme si ho a já se už nemůžu dočkat, až v něm budeme společně žít. Příští rok snad už dokončím doktorát a začnu pracovat v nějaké firmě. Současně bych chtěla pokračovat ve vedení lekcí jógy. Chtěla bych inspirovat dál lidi v tom, co jsem si na sobě vyzkoušela, a to, že člověk dokáže v životě velkých cílů, pokud se soustředí na malé změny ve svém životě a pokud o sobě změní přesvědčení. Je to jen na vás.